Svartjord [N] GREENHOUSE

 

25.9. – 15.11.2018

Svartjord [N] Greenhouse

Norská skupina Svartjord pochází z Osla, kde jsem ji také objevila na své kurátorské cestě díky Nomad Residency na OsloOpen2018. Svartjord mi padli do oka hned ze dvou důvodů. První byl, že jejich práce se něčím lišily od ostatních – možná určitou intermediální formou do site-specificky řešených prostorů. Dalším důvodem bylo také to, že mě fascinují jejich výstupy, které reprezentují kolektivní prací. Napříč tomu, že je to tříčlenná skupina, tvoří ve vzájemné symbióze s lehkostí a samozřejmostí ve výběru témat, se kterými pracují.

Už název Svartjord napovídá, že se ve své práci věnují především ekologickým tématům. Samotné jméno totiž označuje půdu, která je bohatá na živiny a nachází se na místech, kde je nejvíce úrodných zemědělských ploch na Zemi.

Každý z projektů, představuje určitou přítomnost vlastního ekosystému, kterou skupina společně vytváří. Určité kreativní prostředí, možnosti a dané podmínky tak mohou poskytovat úrodnou půdu pro jejich umělecká díla. Je to jako rostlina, o kterou se staráte. Semínko, které postupně roste a sílí.

V galerii Klubovna Svartjord představuje novou formu site-specific instalace, která je tvořena za pomocí nových médií a fyzikálních znalostí. Důležitým prvkem zde je světlo z projektoru. To je vnímáno jako signifikantní prvek skupiny a mimo jiné značí propojení s vegetačním růstem – bez světla by v konečném důsledku nemohl plně existovat život na Zemi. Rostliny berou energii pro fotosyntézu a lidé potom čerpají z energie rostlin. Instalaci tedy můžeme vnímat jako metaforu, která zdůrazňuje vzájemnou potřebu lidí a rostlin na naší planetě.

Jelikož však nejde pouze o čistý světelný paprsek, ale o video-projekci snímaného skleníku v Norsku, je prostor galerie určitou parabolou ke kreativnímu růstu. Je to tak první výstava, která má monumentálnější rozměry nejen skrze signifikantní prvek hlíny po celém výstavním prostoru, ale i díky lomeným projekcím odrážející se na stěnách Klubovny jako na vodní hladině.

Metafora „skleníku“ tak může odkazovat ke klimatickým změnám na planetě, a to především skrze vysokou teplotu, která se nachází v těchto objektech. Alegorie skleníku na naší Zemi, je více než patrná i přesto, že v optimistických lidských očích můžeme také číst, že slouží pro pěstování rostlin. Pokud bychom citovali Emmelheinza, mluví o tom, že antropocén s sebou nepřináší nový obraz světa, ale transformaci světa v obrazy. V postapokalyptickém světě s plýtváním elektřiny a dalších přírodních zdrojů, se hlína a videoprojekce můžou zdát jako artefakty střípků vzpomínek naší ztracené společnosti. V konečném důsledku, lze citovat již nežijící autorku, Ursulu K. Le Guin z knihy The Word for World is Forest: „In diversity is life and where there’s life there’s hope, was the general sum of his creed, a modest one to be sure.”

Kuratorka: Tereza Záchová

————————————————————————–

Lopatou přehazovaná černozem

Umělecká skupina Svartjord (Černá půda nebo Černozem), založená roku 2014 v Oslo, je tvořena členkami jménem Siren Elise Dversnes Dahle, Yola Maria Tsolis a Mari Østby Kjøll. Jednotlivé pohledy a zájmy těchto umělkyň jsou živnou půdou pro jejich uměleckou tvorbu. Mají společný výchozí bod, ze kterého lze těžit tvůrčí materiál: přehýbané textilie, vyprávění příběhů a fragmentární koláže. Přísná geometrie a ukrytá, mnohem chaotičtější povaha u nich ústí do rozličných dílčích projevů. Všechny členky skupiny Svartjord se soustředí na prostor a architektonické a site-specific instalace s bodem dopadu v přírodním prostředí, a to jak v podobě konkrétního materiálu, tak i v rovině příběhu.

Název „Svartjord“ sám o sobě asociuje cosi kypícího a příjemného na dotek a skrývá v sobě metaforický potenciál stejně jako určitou temnou poetiku; hrubá země za nehty, vhodná k zasetí semen. Černá půda navozuje cosi těžkého a spjatého se zemí. Její hloubka a mocnost je v rozporu s možností čehokoli prchavého a vznášejícího se, přitom však vyžaduje místní péči, pravidelnost a příznivé klima. Název ve skutečnosti odkazuje přímo na obzvlášť výživnou půdu, kterou lze najít v pěstitelsky nejúrodnějších oblastech světa, na onen ráj pro žížaly. Ve škole jsme se učili, že Ukrajina je obilnicí světa. Její čornozem (česky „černozem“) je ideální pro pěstování pšenice, ječmene a zeleniny – jako prastará a mytická živitelka.

Svartjord, spatřovanou jako uměleckou spižírnu a prostor pro experimentování, lze proto vnímat jako malý ekosystém sám pro sebe. Umělecká tvorba stojící nohama na zemi operuje na pomezí ekologického způsobu uvažování orientovaného na užitnost a těží z impulsů (mezi jinými) kompletního obrácení normálního běhu přírody v období antropocénu a ze složité a melancholické temné ekologie Timothy Mortona. Tyto fenomény problematizují jedno každé pochopení přírody operující na základě naděje v obnovu toho, co v ní bylo zničeno či narušeno, a v pročištění její harmonie. S tímto jasným ekologickým zřetelem členky skupiny Svartjord prozkoumávají, co všechno lze umístit do škatulky „příroda“, a to ve střetu s městskými a umělecky specifickými strukturami. Kultura je zdí, kterou příroda nemůže tak snadno strhnout, a to samé platí i naopak.

V prostorových instalacích kombinují organický materiál, jako jsou rostliny a stromy, s industriálními materiály, jako je plexisklo, zrcadla a ocel. První iniciativou této skupiny bylo získání sklepa na konci ulice Storgata, v jedné z nejstarších zděných budov v Oslu. V tomto prostoru založily galerijní prostor s názvem Prindsekjøkkenet. Na tamní první výstavě, odkazující na jejich dřívější prezentaci v RAM počátkem roku 2018, využily takzvanou „architekturu rostlin“, a to v podobě rostlin dýní, kukuřičných stvolů a stonků fazolí – známých také jako „tři sestry“. Symbióza jejich růstu a jejich vzájemně se obohacující kombinace se zde objevovaly v uspořádaných formacích přitahujících myšlenky pozorovatele k vlastní vnitřní dynamice Svartjordu. Členky skupiny navzájem těžily ze své tvorby a vyjadřovaly společný, nicméně spletitý a ještě ne zcela formulovaný cíl. Myšlenka, která je skryta za tím vším, je ta, že rostlinné organismy mají kolektivní vědomí, jakousi formu bytosti obdařené myslí, kterou lze jen nesnadno pochopit. Království rostlin je stále lákavě ohromující, důmyslně vykládané, vědou postupně odhalované. Schopnosti rostlin vnímat své okolí, zpracovávat informace a komunikovat, to vše apeluje na vlastní citlivost umění pro formu, strukturu a vnitřní funkčnost.

Projekty skupiny Svartjord meandrují kupředu jako organické a svým způsobem paradoxní entity. To se ukázalo již v roce 2016 výstavou Nothing in Excess / Drift v prostorách Akershus Kunstnersenter, kde řeka Leira protékající městem Lillestrøm vytvářela meandrující model a choreografii pro kompozici celé výstavy. Rostliny ve skleněných nádobách a v nízkých bednách s hlínou byly uspořádány tak, že se návštěvníci museli vztáhnout k anti-linearitě dané přírodou, ke korytu řeky pod střechou. Tyto stylizované sedimenty vstoupily do prostoru galerie symbolicky i graficky, doplněné kaleidoskopickým filmem, který jako surový materiál využíval generickou architekturu města.

Toto místo samo o sobě – tedy prostor, ve kterém bude Svartjord vystavovat, a jeho současný kontext – se staly pilířem tvorby skupiny. Studie témat spojených s prostorem a to, jak ovlivňují tělo, přírodu a kulturu, z daného prostoru vyrůstají, což projekt v každém okamžiku definuje. Projekt tak nachází svou podobu v kondenzované a hektické fázi těsně před vernisáží.

Tvorba skupiny Svartjord je závislá na modelu, který je ze své podstaty tvořený ve spolupráci a pro nějž je ústřední vzájemná metodická výměna vícehlasého vědění. „Open-source“ přístup, s aktivním a obecným sdílením uměleckých zdrojů, praktický vhled do materiálů, myšlenek a metod – to vše se stává hlavním synergistickým principem. Je zde přítomna záměrně ustavičná diskuse. Jedněmi z mnoha historických zdrojů jsou pro ně mimo jiné i ideologické alternativy 70. let 20. století k tehdy vládnoucím uměleckým mytologiím, vyznačující se vírou, že sdílené zážitky mohou dát zrodit beztřídním hodnotám. V pozdějších desetiletích se umělecké skupiny vyjadřovaly ke společnosti a trhu se zřetelnější ambivalencí.

Členkám skupiny Svartjord je vlastní prchavost a aspekt pomíjivosti v galerijním prostoru jakožto kategorie. Během své cesty mapují potřebnost vědomostí a jejich organizace. Najímají experty zvenčí a herce praktičnosti: tesaře, pěstitele hub či ekofarmáře. Tyto aktivity jako určitá společenská základna celý projekt podtrhují. Svartjord si stanovil metody, pomocí nichž úspěšně staví na základě jen malého objemu vědomostí, a tím rozšířil podmínky pro jemně odstíněnou reflexi aktuálně zpracovávaného elementárního materiálu. Slovy filosofa Michaila Michajloviče Bachtina, osvojili si „přemíru vidění“, která překonává jednotlivé nezbytné předpoklady a nastavuje zvídavý dialog s okolím. Antitezí je monolog, který nemůže přijmout sdílené úsilí. Ta, která vyjadřuje sama sebe je, z definice samé, odpovědná i za ostatní hlasy. Téměř neslyšně vydávají zvuky v senzorické temnotě – zatmění měsíce a žížaly v hluboké vlhké půdě.

Text napsala Line Ulekleiv

 

Rozhovor:

 

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Statutárního města Brna a Frame Finland. Za mediální podporu děkujeme Skandinávskému domu.